Tato krátká pohádka neměla nejlepší konec, ale mohlo by to být i jinak. Míru údržbovosti / bezúdržbovosti zahrady si totiž VŽDYCKY můžete vybrat sami.
Není pravda, že musíte dělat všechny úkony předepsané v odborných knihách nebo popisované v televizním receptáři. Samozřejmě zahrada, která by byla úplně ‘bezúdržbová’ je utopie. To pochopí každý kdo porozumí zákonu přírodní sukcese. Jenže je rozdíl mezi bojem proti přírodní sukcesi a spoluprací s ní. V případě spolupráce a jejího usměrňování mohou být práce na zahradě zábavou, nikoliv bojem nebo pracnou údržbou. Louku i trávník je potřeba kosit, jinak se z toho stane sám od sebe krásný dlouhověký les (tak po sto letech).
Ale ekozahradník/nice hledá cesty jak nemít víc sekání/kosení než je ochoten mít a než je pro něj/ní zábavné, jak vysadit stromy tak, aby se nemusely nikdy řezat, jak zkombinovat rostlinná patra keřů a trvalek tak, aby se nemusela nijak usměrňovat, jak vytvořit design aby padající listí ničemu nevadilo a mohlo zůstat tam kde má být (ano, pod stromem), zelenina aby rostla jako džungle do které se plevel nevejde atd. Práce je tam vždy, například sklizeň, ale je to prostě úplně jiný druh práce než si představí člověk vlastnící ‘moderní okrasnou’ zahradu. Ale počítejte s tím, že při zakládání ekozahrady vám tam ještě plevel poroste a bezpracné to samozřejmě není. Je to takzvaná dětská fáze zahrady, harmonie a počátek bezúdržbového nebo miniúdržbového stavu nastává až později, až to povyroste a sukcese nám pokročí do dospělejšího stadia (zhruba od tří let výše). Batole vaši péči potřebuje.
Pyšná princezna měla částečně pravdu. Nic nemusí! Nemusíte sekat, kosit (když nechcete louku), zastřihovat, řezat, hrabat, plít, kropit, postřikovat, dokonce ani rýt, hnojit, okopávat a jednotit. Opravdu nic nemusíte! A pokud stále trváte na tom, že musíte, pak jste jednou z miliónů obětí současných klasických zahradních trendů. Dobrovolně jste přijali funkci zahradního otroka. Tito zahradní otroci se dělí ještě do skupin podle typu posedlosti zahradní sterilitou a mrtvostí. Sklony k tomuto zahradnímu sadomasochismu se dají spolehlivě léčit dlouhými pobyty v přírodě s otevřenýma očima a srovnáváním s umělým a nezdravým výsledkem vlastní marné, nenáviděné a nekonečné práce. Ti, kteří to naopak dělají s láskou a rádi mohou přestat číst už teď.
Bezúdržbovost zahrady
Když se řekne bezúdržbová zahrada, myslí se tím přírodně založená, pro krásu a pro radost z přírody (ačkoliv může i tak mít hodně jedlých prvků). Pravá permakulturní zahrada je jiný případ a je určena k intenzivní produkci jídla a občasnou údržbu vyžaduje – dle vaší volby. O potřebné péči o jedlou (a zároveň okrasnou) permakulturní zahradu je pojednáno v ostatních článcích, a je z nich celkem jasné, že tato péče je také mnohem snazší a příjemnější než klasické způsoby pěstování plodin, žádná otročina. Můžete mít i kombinaci: část zahrady jedle-permakulturní a část přírodně-bezúdržbovou. Nejsou žádné hranice mezi těmito styly, vzájemně se totiž prolínají a lze využít stejné techniky k jejich založení. Tento článek je pro zahrádkáře, kterým jde o tu malou údržbovost především.
Bezúdržbovost neznamená, aby nedošlo k omylu, že se vám bude trávník sekat sám a příroda ostříhá váš živý plot. Znamená to, že trávník bude buďto: žádný (pro uklidnění dýchejte zhluboka a počítejte do deseti :-)), malý, nebo takový, aby se často stříhat nemusel (louka) a živý plot bude volně rostoucí. Louka se může kosit, ale častěji než 1-3x ročně nemusí. Když potřebujete prostor pro děti na hraní, pokosíte plochu velkou jak potřebujete a máte trávník. Stačí vám k tomu obyčejná kosa a na malé zahradě deset minut času, jako v minulém století každé druhé osmdesátileté stařence. To je dobrovolná a žádoucí údržba, která na vás netlačí, když nemáte čas. Uděláte jí když se potřebujete protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. To samé volně rostoucí keře – můžete je i přistřihnout, ale nemusíte. Hlavně z toho nebudeme dělat vědu!
Nerad bych se příliš opakoval, ale stačí se podívat na přírodu. Viděli jste snad na těch nejkrásnějších místech světa s divokou přírodou zpocené zahradníky s batohem plným vercajku? Určitě ne. Příroda se do beznadějného zápasu nepouští a za nesmysly jí nikdo neplatí. Pěstuje velké keře a stromy tam, kde mohou růst velké keře a stromy. Zakrslé keře a stromy pěstuje tam, kde ty velké nejsou vhodné (na skalách, v pohořích, v méně příznivých podmínkách na vláhu, slunce, půdu, atd.). Kyselomilné rostliny rostou na kyselých půdách (vřes, rododendrony, azalky, borůvky,….) a vápnomilné na vápenitých půdách. Vlhkomilné v mokřinách a u řek, suchomilné na mezích a svazích.
Co z toho plyne pro nás?
Kde chcete mít malý strom, tam vysaďte vysoký keř tvořící kmen, nebo málo vzrůstný strom – nebudete ho nikdy muset stříhat a řezat.
Kde nechcete celé léto zalévat, vysaďte tam suchomilnou a hustou vegetaci. Zastíní si půdu, zmenší tím odpařování a bude spokojená i bez lidské péče.
Nechcete-li hrabat listí, nehrabte ho. Listí se hrabat nemá, je to škodlivý a nesmyslný návyk. Spadne pod strom pro to, aby zůstalo pod stromem. Listí je výborný mulč a ušetří vám zalévaní. Zlepšuje život v půdě pod ním, rozkládá se na živiny, hnojí strom a vytváří novou půdu. A na podzim se v něm krásně brouzdá.
Nechcete-li trhat to, co někteří nazývají plevel, nevytvářejte podmínky ve kterých roste – nenarušujte příliš půdu. Lidé co neustále ryjí a okopávají jsou v podstatě nejúspěšnější pěstitelé plevele. Uprostřed louky nebo v hustém porostu keřů nikdy neroste lebeda ani pýr. Ty jdou pouze ve stopách člověka ničitele a budovatele. Plevel je náš pomocník, který drží pohromadě narušenou půdu. Až zahrada vyroste, nebude pro něj nikde místo. Do té doby mulčujte, nebo pěstujete-li zeleninu, přejděte na polykulturní metodu, která během několika let plevel postupně odsune na vedlejší kolej .
Nechcete sprejovat, přihnojovat a zastřihávat růže? Vysaďte si plané, botanické nebo odolné druhy a odrůdy a jenom se na ně dívejte. Nebo zvolte jiné rostliny.
Nechcete stříhat odkvetlá květenství trvalek? Nestříhejte je. V přírodě je taky nikdo nestříhá. Když jsou to přešlechtěné druhy a bez řezu nevydrží, nechte je dožít a pěstujte takové, které vydrží. Uschlé stvoly a květy jsou v zimě přímo kouzelné, když se obalí jinovatkou nebo zapadají sněhem. Kromě toho v dutinách stvolů a stonků přezimuje mnoho druhů užitečného hmyzu (např. slunéčka), který potřebujete na požírání mšic. Na jaře to vše samo zmizí v záplavě nové zeleně.
Příroda ví, co dělá. Důvěřujte jí a moc do toho nešťourejte, ještě se od ní máme hodně co učit.
Několik poznámek ke stříhání a řezu stromů a keřů.
Každé semínko, ještě než vyklíčí, má v sobě uložené informace o celém budoucím životě rostliny. Tyto informace jsou neměnné ve své podstatě, ale realita je navíc formována podle vlivů okolí. Strom má svůj limit kam až vyroste, jak dlouhé bude mít větve, kolik bude plodit a za jakých podmínek je schopen růst. Neexistuje krásnější a romantičtější tvar rostliny, než její přirozený. Může být díky lidskému tvarování rovnější, kulatější, nahnutější, menší, větší – dle něčího momentálního vkusu – jako modelka po dvaceti plastických operacích, ale nikdy nebude krásnější než je krása přirozená, kterou na rozdíl od té umělé cítíme i podvědomě (názory na silikonové modelky, stejně jako na zahrady, se mohou lišit – hádat se nechci, já v tom mám jasno :-).
Pravá krása přírody je tedy v její v přirozenosti a harmonii. Když si usmyslíme, že uřízneme tu velikou větev tam nahoře, je to jako věšet bačkory na vánoční stromeček – harmonie je pryč. Vše živé na této planetě, se v materiální rovině snaží vyjádřit harmonii, nebo přijímat a vydávat energii, pomocí tvaru. Keř i strom ví, do jakého tvaru má vyrůst, aby byl spokojený. Pokud se náš názor neshoduje s jeho, zasáhneme a prosadíme si svou. To je lidská úchylka, projevující se v rodinných vztazích i mezinárodní politice. ‘Hele, už je to tady nějaký moc velký, podrž mi žebřík, já to trochu srovnám do latě …’
Také jsem kdysi dávno z neznalosti a kvůli všeobecně uznávaným informacím stříhal keře a stromy jen tak. Dnes je stříhám jen pokud je to nutné z praktického hlediska, tzn. když se kvůli větvím nedá projít po cestičce, přesahují do silnice, nebo když sousední rostlina je pro mě důležitější pro produkci potravy nebo z jiného důvodu než větve keře, které jí stíní. Je potřeba najít kompromis mezi praktičností a přirozeností. Tyto náhodné a občasné zásahy se ještě dají omluvit, i v přírodě zvířata něco ožerou, vítr poláme… Ovšem neomluvitelné jsou nájezdy zahrádkářů stříhajících a řezajících několikrát ročně vše živé až do bezvědomí, prostě protože to někdo předváděl v televizi. Někdy jsou stromy a keře vysazené nevhodně, a jejich pravidelný řez je zdůvodnitelný praktickými hledisky. Pak možná stojí za zamyšlení, jestli není lepší je rovnou pokácet a nahradit něčím, co v daném místě poroste jen do žádoucí velikosti a bez řezu. Zákrsky jabloní a jehličnany naplácané na sebe až hrůza je možné vidět na každé druhé zahradě. A většinou je tam i velká plocha úplně zbytečného trávníku. Lepší by bylo dát stromy dále od sebe, nebo vybrat jiné stromy. Sortiment druhů rostlin je přitom tak obrovský, že není možné nenalézt něco vhodného. Například na malé zahradě můžete místo deseti neperspektivních jabloňových zákrsků vysadit jen jeden pořádný velký ovocný strom (nebo dva, když potřebuje opylovače) a podsázet ho mnoha menšími keři s jedlými plody a efekt bude báječný a máte klid. Stačí to umět dobře navrhnout. A to se za víkend může každý naučit třeba na mém kurzu (skrytá reklama :-)).
Bohužel technické služby spravující parky a veřejnou zeleň jdou přímo odstrašujícím příkladem. Celá stromořadí seřezaná na smutně vyhlížející pahýly, oslabená, s ranami otevřenými houbovým chorobám, bojující o přežití, keře strojně sestříhávané na jednu třetinu, někdy dokonce i uprostřed květu, z ekologicky vyvážených soběstačných lesíků a posledních remízků u měst se dělají sterilně udržované neživé lesoparky, nebo hodně energeticky náročná nákupní centra…. Všechno listí je v parcích shrabáno až na holou (a proto vysychající a erodující) půdu. Starý strom, na kterém uschne první větev, je odepsán a pokácen, ačkoliv by klidně přežil i vnoučata toho chlapíka, který na úřadě o jeho popravě rozhodl… Ano, vím, že lidé potřebují práci, ale nešlo by dělat něco užitečného?
Je naprosto jasné, že je v zájmu výrobců a prodejců zahradní techniky udržet současné na hlavu padlé zahradní trendy. Jenže motorové vymoženosti produkují škodlivé emise, spalováním fosilních paliv přispívají ke změně klimatu a najde se jen málo lidí, kterým je jejich řev příjemný. Ačkoliv se používá stále častěji stále větší arzenál (mnohdy předimenzované) techniky, s péčí o přírodu to nemá vůbec nic společného. Demonstrovat lidskou sílu a moc proti bezbranným organizmům, které zajišťují základní životní funkce této planety, je hloupost a pouhá ignorance k ostatním lidem a životnímu prostředí.