Proto je vypalování trávy zakázáno několika zákony: zákonem o ochraně přírody a krajiny, dále zákonem o požární ochraně a zákonem o ochraně ovzduší. Zákaz vypalování a spalování trávy je navíc zakotven i v obecně závazných vyhláškách některých obcí.
Někteří zahrádkáři se domnívají, že popel, který spalováním vznikne, je dobrým hnojivem a že tak vlastně obohatí půdu o živiny. Popel je však velmi často rozfoukán větrem nebo jej splaví déšť, takže se potřebné živiny do půdy stejně nedostanou.
Vypalování naopak nepříznivě ovlivňuje složení travních porostů a zvýhodňuje plevel včetně mechu. Oheň totiž poškozuje především kulturní druhy trav, které z větší části přezimují v zeleném stavu. Proto čím je travní porost kvalitnější, tím větší škody vypalování způsobí. Mechy obsahují vždy podstatně více vody než ostatní rostliny, takže jsou jen slabě poškozeny, nikoliv zničeny.
Vypalováním se také devastují kulturní a kvetoucí rostliny, a naopak se zvýhodňují nežádoucí druhy trav jako např. válečka prápořitá.
Vypalování trávy je rovněž katastrofou pro živočichy, kteří se pohybují pomalu (např. měkkýši) nebo na hmyz v různých stádiích vývoje (vajíčka, larvy, kukly). Při velmi častých následných požárech dochází k úhynu a následnému poklesu populací u ostatních živočichů jako např. obojživelníků, plazů, některých druhů mravenců .
Vypalování trav také negativně působí na rostlinná společenstva a půdní mikroorganismy.
Aby trávník dobře vypadal je nejlepší trávu vyhrabat a zkompostovat. (zr, jez)