Půda vznikla během dlouhé historie střídání rostlinných porostů na zemském povrchu různými způsoby. Byly tu hlavně pralesy. Jejich rozložená hmota dala půdě úrodnost. Tisíce let se tvořilo to úrodné, z čeho vznikaly první farmy a políčka. Přirozeným hospodařením je možno na této půdě pěstovat plodiny donekonečna a přitom její úrodnost i nadále zvyšovat. Dokonce rychleji zlepšovat, než to umí pralesy. Bohužel, průmyslová éra s vidinou rychlých zisků o tom nechce nic vědět. Bezohledně tuto půdu zničila a stále více ničí skoro na celé planetě. Postupně to vede ke vzniku pouští. A co na to odborné školství? Zatím většinou mlčí a mlží, protože peníze zemědělcům nedávají půdní organismy, ale chemické korporace a dotace na podporu dalšího ničení. Proto je jasné, že permakultura zatím nemůže přijít do praxe od nich. Musí se stát běžnou realitou co nejvíce lidí, dokud se sám nezhroutí celý ten uměle vytvořený systém, který z přírody jen bere, nic nedává zpět, a visí pouze na nejistých ekonomických nitkách.
Půda je živá
To co nazýváme hlínou, půdou, zeminou či substrátem, není jen nějaký výživný držák na rostliny, do kterého jednou něco píchneme a jindy zas vytrhneme. Půda je živá sama o sobě a naším cílem by mělo být udělat jí tak živou, jak jen to je možné. V půdě se to totiž hemží přinejmenším takovým množstvím života, jako na povrchu. Bohužel to není tak zřejmé, ale několik čísel nám může poskytnout lepší přehled – čajová lžička kvalitního substrátu prý obsahuje bilion bakterií, milion plísní a deset tisíc améb. A protože jsou to stvoření tak malá, zbývá na lžičce ještě dost místa pro humus, písek, vzduch, vodu, usazeniny a spoustu nejrůznějších dalších molekul. Tato zvířátka jsou to, co živí rostliny! Jejich miniaturní trus se rozpouští ve vodě, a teprve pak jsou rostliny schopny živiny přijmout. Rostlina nemá schopnost jen tak spolknout kus tlejícího listu nebo koňského trusu, potřebuje to předžvýkat a předtrávit na menší sousta těmi malými. A naší úlohou je zajistit takovou půdu, aby v ní našlo živobytí co nejvíce těchto tvorečků.
Tak například čtvr až půl hektaru dobré pastviny může v létě uživit zhruba půl tuny nadzemních zvířat, takže možná i jednoho nebo dva koně. Ale pod povrchem na této samé rozloze mohou žít až dvě tuny červů a další dvě tuny bakterií, plísní a mnoha jiných zvířátek, jako jsou například mnohonožky a roztoči. Rozhlédnete–li se tedy příště po této louce a uvidíte koně, uvědomte si, že pod povrchem půdy jich možná žije dalších osm!
Realita dnešních polí
Velmi chudá nevýživná půda obsahuje tak málo humusu a života, že žádné z těchto pater na ní téměř neexistuje. Člověk bohužel intenzivním obděláváním ornou půdu neustále vyčerpává a přichází navíc ještě o živiny a její hmotu vlivem eroze, aniž by se přírodní koloběh přirozeného doplnění mohl uzavřít. Zatím to funguje, protože využíváme poslední zásoby půdy, která se nahromadila za minulá tisíciletí, navíc se na pole dodává obrovské množství umělých hnojiv, nahrazujících chybějící půdní život. Ale na rozdíl od přírodního zdravého koloběhu, tady si vytváříme bludný kruh, který se stále zmenšuje a stahuje kolem našeho krku jako smyčka. Chemie přírodě nesvědčí a lidem už vůbec ne. Vyčerpávání půdy to nezastaví a tak se dávky hnojiv musí zvyšovat. To zabíjí i ten poslední půdní život, který tam ještě mohl přežít. Mnoho lidí si to již uvědomuje, proto vznikají tzv. organické (bio) farmy, kde se chemické přípravky nepoužívají, nebo jen ty schválené jako méně škodlivé. Bohužel tam jezdí stále těžká technika, která ničí udusáváním a orbou půdní strukturu, která je též zásadní pro zdraví půdy. Jedním z hlavních předmětů, které se budou učit děti ve škole, by mělo být (kromě toho jak myslet vlastní hlavou) zúrodňování půdy a jak udělat kompost. Učil jsem se kdysi o ropovodu v Rusku a Gustavu Husákovi, a je mi to fakt k ničemu. Dneska se děti i vysokoškoláci asi taky většinou učí kraviny, jako kdyby civilizace nebyla těsně před kolapsem. Jediná trvale funkční marketingová strategie je zkompostovat všechno co jde!
Řešení?
Malé farmy, rodové statky, ekozahrady, plodící balkony, městské parky plné jedlých stromů … to vše může být na jednotku plochy půdy více než desetkrát výnosnější než stejná plocha na monokulturním poli. Stačí tedy jedna desetina půdy, která je dnes rozoraná. Kdybychom ubrali ještě tzv. energetické plodiny, úrodu která přijde nazmar, nadbytky kterými se krmí milióny zvířat ve velkochovech… tak ještě další půdu ušetříme, a ne málo. Většina dnešních polí se může přestat znásilňovat. Ne že by to bylo pro současný systém ekonomické… Sice nezískáme taková kvanta jednoho druhu plodiny jako na monokulturním poli, ale rozmanitá strava složená s desítek či stovek druhů plodin je pro člověka stejně lepší, než pár základních druhů, ze kterých se dnes vyrábí průmyslově celý lidský jídelníček za pomocí barviv, ochucovadel a různých technologických procesů. Éra průmyslového zemědělství prostě končí. To co je vidět stále s velkou slávou na polích není vývoj, ale předsmrtná křeč průmyslové revoluce. Jeden možný konec je ten, že lidstvo zajde ještě tak daleko, že vyhyne na vlastní blbost. Druhý možný konec je ten, že si každý uvědomí, že nás neživí vláda, dotace, politici, korporace, ani ropa, ale zdravá půda plná humusu a života na naší vlastní zahradě či rodinné farmě. Pak ty ostatní věci ani klauny v kravatách už nepotřebujeme. Mnoho měšťáků si asi těžko umí představit, že budou něco někdy pěstovat, ale to je hlavně způsobeno špatným obrazem o tom, co znamená ‘něco pěstovat’. Éra sedláků, nevolníků, feudálů i budovatelů socialismu zanechala v lidstvu odpor k půdě a práce s ní. Přitom je to magická a posvátná činnost, rituál, něco co může dávat hluboký smysl a ukotvit člověka v jeho pravé podstatě. Samozřejmě se nejdříve musí úplně změnit žebříček hodnot, způsob života lidí, způsob myšlení… tak trochu všechno. Už se to děje.
Jak se to dělá?
Naši předkové byli v mnoha ohledech rozumnější – nechávali například pole po několika sklizních ladem, aby se půda sama zregenerovala. Také byla pole oddělena po malých úsecích mezemi, což bránilo erozi a poskytovalo úkryt zvířatům, užitečnému hmyzu, ptákům likvidujícím ‘škůdce’. Současná honba za ziskem za každou cenu si však tuto variantu příliš nepřipouští, ačkoli znovu vysazování zničených mezí začíná být naštěstí v některých zemích moderním trendem. My ale můžeme jít ještě dál. Základem permakulturního pěstování je fakt, že není dobré půdu vůbec narušovat orbou nebo rytím, nebo po ní jezdit či šlapat. Běžnému neznalému člověku to zní jako sci-fi, ale tyto metody praktikovat je celkem snadné, jsou zábavné a krásně to roste. Půdu za nás provzdušní kořeny rostlin a půdní mikroorganismy, když jim jejich chodbičky nebudeme ničit ani utlačovat ani chemicky otravovat, humus se do ní dostává odshora mulčem a odumřelými zbytky rostlin, můžeme si pomoci kompostem (v začátcích skoro musíme). Nepůjde to na velkých lánech, a to je jedině dobře, tato verze se neosvědčila. Zkvalitnit půdu do té míry, aby v ní vše rostlo samo a zdravě trvá pár let a dá to práci, ale pak už je možné uživit samozásobitelsky rodinu skoro ‘mimochodem’. Plevel totiž v humózní, neryté půdě už neroste. Jeho místo je na začátku procesu, v poškozené půdě ohrožené erozí. Zákon přírodní sukcese hovoří jasně. To vše vysvětluji na tomto webu v jiných článcích.
Města se mohou v budoucnosti zásobit potravinami sama
Pěkné ukázky toho, jak mohou být města a sídliště potravinově soběstačná, ukazuje Bill Mollison ve svých dokumentech ‘V ohrožení padající potravou’ a ‘Globální zahradník’ (jsou volně šiřitelné, na http://www.ekozahrady.com/titulky.htm je odkaz ke stažení). Město má paradoxně výhodu ve všem tom betonu a asfaltu, který akumuluje za slunných hodin teplo a pak ho vyzařuje když je chladněji. Ve městech se proto mnoha choulostivějším rostlinám daří lépe než na venkově. Příkladem toho jsou krásné veliké morušovníky a jiné neobvyklé stromy, které můžete najít různě po Praze. Domy také poskytují spoustu možností pro pnoucí rostliny, závětří, dešťovou vodu ze střech atd. Město produkuje obrovské množství bioodpadu, ze kterého se dá dělat takový kompost, že by i na kruhovém objezdu rostly plodiny výstavní kvality. To ani nemluvím o kompostovacích toaletách. To co odtéká kanály by mohlo při vhodném zpracování zúrodnit všechny pouště světa. K obživě jednoho člověka stačí překvapivě malá plocha půdy. Větší balkon nebo terasa s pěstebními nádobami například může zásobit kompletně celou rodinu zeleninou během sezóny, plus třeba nějaké luštěniny na uskladnění. Pěstovat se dá na všech volných plochách, u chodníků, v parcích, na střechách… Jediným problém je znečištění z automobilů a průmyslu, škodlivé i pro nás, což se dá snadno řešit – spalovací motory byly technologicky překonané ještě dříve než vznikly (elektromobil je sto let starý vynález, už tenkrát jezdil), jen ta ropa byla tak zajímavý artikl… Můžeme se těšit, že brzy výfuky na ulicích nebudou. Četl jsem někde zajímavý výzkum, že zelenina vypěstovaná u rušné městské silnice, ale bez chemického ošetření, je stejně mnohem zdravější, než čistě chemická zelenina dovážená z Holandska a Španělska. Takže už dnes samozásobitelství ve městě může mít smysl. Proč tam nepěstovat potraviny, když tam žijí lidé? Od rána do večera stejně všechny ty věci dýchají. Kompost má schopnost léčit i půdu znečištěnou toxiny a těžkými kovy, tudíž zúrodnit města je reálné. Zvláště až většina lidí z měst odejde žít na rodové statky, ti zbylí tam budou mít více prostoru :-).