Hořce jsou nádherné květiny, ovšem poněkud složitější je jejich pěstování. Byly u nich prokázány také léčivé účinky, takže jako rostliny vešly do našeho povědomí již za dob dávno minulých. Traduje se, že hořcové kořeny prý léčily římské vojáky, kteří onemocněli malárií.
Střípky z historie
Oficiální latinské pojmenování hořec – Gentiana převzal Linné v roce 1773. Toto označení však bylo používané již mnohem dříve. Jméno získaly tyto rostliny podle krále Ilyrie, mocného Gentiuse, který vládl v letech 180 – 168 před naším letopočtem na území nynější západní části Balkánského poloostrova. A protože byl Balkánský poloostrov odjakživa místem nejrůznějších válečných konfliktů, docházelo zde k ničení mnoha měst a míst. Král Gentius byl dokonce poražen přímo u svého hlavního města, a to římským vojskem. Toto vojsko tehdy významně rozšířilo moc Říma. Bylo spoutáno mnoho významných zajatců a ti byli vlečeni bitevním polem, nakonec byli internováni ve vyhnanství. Byl mezi nimi i král Gentius, který posléze zemřel, ovšem neznámo kdy. A právě onen král pravděpodobně objevil léčebné účinky hořcových kořenů, nejspíš hořce žlutého – Gentiana lutea a díky nim dokázal léčit své nemocné vojáky.
Zástupci říše skalniček
Hořce mezi milovníky květin odjakživa zastupovaly ty nejkrásnější skalničky. Mnozí z nás si bez nich nedovedou své skalky představit. Právě na těchto místech se hořce skvěle uplatní ve společnosti dryádek, protěží, lomikámenů a dalších horských rostlin. Hořců existuje hned několik druhů, z nichž většina má temně modré květy, některé druhy mají ale květy azurově modré nebo i bílé či žluté. Pro jejich pěstování jsou ideální zahradní půdy s dostatkem humusu, s přídavkem písku a některý druh, jako například Gentiana clusii Perr. et Song je přímo vápnomilný. Podle druhů rozkvétají postupně, od května až do srpna či září.