Musíme hnojit?

Zda musíme i v permakultuře hnojit, je velmi častá otázka, kterou slýchávám od lidí kteří teprve začínají o nějakém pěstování uvažovat. Od konvenčním zemědělstvím vyškolených odborníků nebo zahrádkářů mnohdy přichází rovnou argument, že bez neustálého hnojení nic neporoste. Někteří mají na mysli chemikálie, jiní mají na mysli hnůj. S tím souhlasím, bez hnojení to moc neroste, ale dodávám, že neustále hnojit je zvyklá příroda, nemusíme to pořád dělat my.

Jsou tedy hnojiva umělá, a jsou hnojiva přírodní (nebudu jim říkat organická, neboť pod tím už se dnes objevuje ledacos). Vůbec ničemu nepomůžeme, když hnojíme chemickými hnusy a otravujeme si půdu, vodu, vzduch, rostliny a tělo. Chemická hnojiva, vyrobená v továrnách z různých surovin, vytváří v rostlinách i ekosystému nerovnováhu, která si přímo říká o chemický pesticid a herbicid. Proto se jimi nebudu dále zabývat, od toho jsou jiní.

Přírodní hnojiva lze třeba rozdělit na ta, která odněkud přivezeme, a na ta, která se tvoří sama přímo na místě. Ta přivážecí jsou různé druhy hnoje, kompostů normálních nebo žížalích, minerálů, nebo směsí s efektivními mikroorganismy. To vše je fajn, já osobně tyto věci vozím, dělám ale… situace začíná být napínavější, čtěte dále!!! Možná to někoho překvapí, ale z hlediska zemských ekosystémů ještě nedávno existovala jen ta poslední varianta, to jest, že hnojiva vznikají přímo na místě! Tatrovky, letadla a koňské povozy nejsou přirozenou součástí miliony let starých, a přitom bujných a plně funkčních ekosystémů!

Kdo hnojil deštné pralesy Jižní Ameriky?
Kdo hnojil kvetoucí prérie v Severní Americe?
Kdo hnojil pralesy mírného pásma, které vytvořily úrodnou půdu pro dnešní pole?
Jak to, že lidstvo vůbec žije, když lidské hnojení planety celkem nedávno ještě neexistovalo?
Jak to že můžeme vidět staletý ořešák růst a plodit své velmi výživné plody, aniž by ho stále někdo dohnojoval?

Hmm, příroda fakt asi umí hnojit! Jen ji musíme dát šanci začít opět hnojit pro nás!!!
I za cenu toho, že postupně zanikne obchod s umělými hnojivy, jeden z nejlukrativnějších druhů byznysu na zemském povrchu.

Jak vzniká hnojivo přímo na místě? Je mnoho možností, stejně tak, jako je mnoho prvků a sloučenin, které nazýváme hnojivem. Nejsem chemik, ani asi už nebudu, ale viděl jsem krávu, jak se vykakala pod stromem a to mi stačí. Věřím, že se to na stejném místě v jiném čase stalo vícekrát, jen to mohla být scéna s dinosaurem pod obří přesličkou. Jedná se o hnojení trusem, které je očividné. Hnojení trusem ale probíhá i skrytě (nejen na vaší nové ekotoaletě), například pod povrchem půdy. Pokud jste četli můj nebo jiný článek o půdě, tak víte, že hmota zvířat která žijí pod povrchem zdravé půdy, může mnohonásobně přesáhnout hmotu zvířat, která se uživí nad povrchem půdy. Ta podzemní zvířátka nejsou většinově zastoupena krtky a jinými chlupatými entitami v norách, nýbrž téměř neviditelnými mikroorganismy, o kterých skoro vůbec nic nevím. Vím jen, že požírají organickou hmotu, kterou následně vylučují svými mikroskopickými prdelkami do půdy, kolem kořenů rostlin. Jedno takové mikroorganismí hovínko vám zahradu nepohnojí, ale jsou-li jich v jedné čajové lžičce půdy miliardy, pak už je to pořádné kolektivní lejno.

Viděl jsem pastvinu pokakanou pasoucími se koňmi, a hned jsem si u toho s obrovským nadšením představil, kolik toho zároveň přibývá tam dole, v temnotě mezi hrudkami hlíny a humusu. Hned jsem si ale reálně uvědomil, že aby to tam dole mohlo přibývat také tolik, nebo až desetkrát víc než od koňů, tak by to musela být zdravá hluboká úrodná půda, ve které je těm mikroorganismům dobře, mají stále co jíst, a množí se na plné stavy. A to je náš cíl – vytvořit půdu, která žije, a jednou provždy se už zase hnojí sama. Šetrným hospodařením ji můžeme v jejím tvoření podporovat a rostliny na ní pro nás budou mezitím hojně a zdravě plodit. Zní to jako pohádka, je to pohádka. Je jen naší volbou (lidstva), že jsme se rozhodli nežít v pohádce. Cesta k životu v pohádce je možná, ale vede skrze temné lesy hlubokého pochopení a sebezpytování, proč jdeme jinou cestou. Cesta lesem k tomuto pochopení je pro mnohé tak temná a plná strachů, takový malý Mordor jak z Pána prstenů, že přestali kompletně věřit na pohádky, a stále jen v duchu přepočítávají kilogramy ledku amonného a dusíkatého vápna (čímž mohou zabít další půdní organismy a dostanou se do slepé uličky).

Půdní život versus smrt – volíme si právě teď hospodaření s půdou, které nás má na planetě uživit.
Volby pro parlament a presidenta probíhají každých několik let a většina lidí se účastní. Volby pro půdu probíhají neustále, tím co jíme a kupujeme, a co děláme celé dny. Zaslouží si mnohem větší účast národa. Nejlepší volbou, dle mého názoru, je vzít svůj osud do vlastních rukou. K životu totiž potřebujeme své tělo, dokonce více než politiku. Mrtvá půda = škodlivá potrava = brzká nemoc a smrt našeho těla a degenerace rodu. Jednodušší už tato rovnice být nemůže.

Permakulturní moudra na celém světě předávají jasné a mnoha tisíci, možná už stovkami tisíc lidí vyzkoušené metody ke zlepšování půdy. V jiných článcích někde tady poblíž najdete tyto metody popsané. Proměna půdy z dnešní ‚zničené spečené slehliny‘ do ‚pralesní úrodnosti‘ je nejen možná, ale přímo nutná.. pro přežití lidstva. Krásně své úspěchy popisuje pan Masanobu Fukuoka ve svých knihách. Tento japonský stařík začal na tvrdé spečené červené půdě, do které se nedalo ani kopnout a po polovině života stráveného přírodním hospodařením, ji proměnil v hlubokou úrodnou černou humózní půdu, do které bez rytí můžete strčit ruku až po loket. Není to vymyšlený příběh, pokud se vaše mysl zase děsí pohádek, je to dobře zdokumentovaný příběh. Já jsem na své první ekozahradě, po pěti letech perma-péče, dosáhl humóznosti půdy na záhoncích takové, že ‚po zápěstí‘ šla do ní strčit ruka i během sušších letních měsíců a zelenina začala konečně růst ukázkově i bez zálivky. Startoval jsem s neúrodnou slepenou ‚hlínou‘ navezenou kdysi rodiči na zahradu z nedalekého cukrovaru, byl to odpad po oplachu cukrové řepy. Podloží opuka a písek. Byla to malá plocha a šlo by to asi udělat i mnohem rychleji. Pak jsme se ale s partnerkou přestěhovali s hospodařením na nové pozemky – další zničené pole, tentokrát hektary. Vymezil jsem plochu pro záhony hned první rok, nebyl čas na nic moc jiného, tak jsem pokusně něco vysel. Bylo to jako v nějakém komiksu. Sladká kukuřice vyrostla vysoká asi po kotníky, včetně miniaturního klasu, a to z celého výsevu přežila jen jedna jediná. Zato ředkvičkám se dařilo a černé ředkve byly na podzim veliké jako pařezy statných dubů. Nic strašidelnějšího jsem na záhonku nikdy neviděl. Samozřejmě jsme je nejedli, protože netrvalo dlouho aby mi došlo, že loni na tomto poli pěstovalo družstvo řepku, což je brukvovitá rostlina stejně jako ředkve, a hnojiva která používali pro brukvovité jsou stále ještě v půdě. Jaká je tedy pravá realita polní půdy? Tato půda je více mrtvá než živá, žížalu jsem nepotkal, a po vyplavení a odbourání chemických hnojiv, což oficiálně trvá dva roky (dle předpisů pro ekologické zemědělství), je schopná pěstovat hlavně odolný plevel, který jí léčí.

Všechny rostliny hnojí a zlepšují půdu! Každá rostlina nasává kořeny vodu s rozpuštěnými minerálními látkami a zabuduje je do svého těla. To odumře a stane se potravou půdnímu životu. Tento koloběh není uzavřený – neustále do něj přibývají nové živiny ze vzduchu (například dřevo přirůstá hlavně ze vzduchu, CO2 se mění na pevný uhlík ve dřevní hmotě), ale hlavně z podloží. Kořeny některých rostlin jsou v tom extra dobré. Permakultura je nazývá dynamickými akumulátory živin. Kostival má schopnost různé minerální látky přímo těžit svými kořeny, jeho listy jsou jich potom plné, je zdravý na jídlo (jen mladé listy) a skvěle se s ním hnojí. Podobně to dělá pampeliška, jitrocel, nebo kopřiva. Každá rostlinka umí trochu jiné triky a jiné látky. Plevel je z toho důvodu velmi cenný pro první záchranu poničené půdy, protože příroda vysadí právě ten plevel, který nejvíce pomáhá (což neznamená, že ho na záhoně musíme nechat). Kořeny rostlin mohou vylučovat speciální přírodě přátelskou chemii, která naleptává horniny. Rostlina své výdobytky dává do koloběhu skrze odumírající části vlastního těla. K zemskému jádru je ještě daleko, takže skrze těžení podloží rostlinami máme zajištěn trvalý (trvale udržitelný) přísun minerálů do koloběhu. Tento proces můžeme urychlit tím, že vysadíme ty nejefektivnější dynamické akumulátory na potřebná místa, tedy pod stromy které chceme hnojit. Na záhonech se kopřiva nebo kostival moc neuplatní, ale můžeme tam lít jíchu (zákvas) z jejich listů, nebo tam jejich listy házet celé přímo jako mulč mezi zeleninu. Můžeme přivézt minerální prach z lomu a o pěkných pár desítek let získat náskok v remineralizaci půdy. Jiné rostliny dodávají do půdy dusík skrze spolupráci s hlízkovitými bakteriemi žijícími v symbióze na jejich kořenech, které tento dusík berou ze vzduchu v půdě (fazole, hrách, jetel, hlošiny, čimišník, rakytník, olše…). říkáme jim dusíkáči, a též je záměrně komponujeme do permakulturního ekosystému. Ale chvíli jim to trvá, než půdu vyhnojí, a ne vždy na ně máme místo a čas je sázet, takže s dusíkem pomůže v počátku dovezený hnůj, kompost nebo nějaký zákvas či ředěná moč.

Bobovité, též tzv. motýlokvěté rostliny spolupracují s hlízkovitými bakteriemi na kořenech, které váží vzdušný dusík. Tím hnojí rostlinu i půdu v jejím okolí.
Starší ovocné stromy nebo tvrdý sad nebude potřebovat tolik dusíku, dusík potřebují hlavně mladé rostliny ve vývinu a plném růstu. Dusíkáče tedy vysazujeme s tím, že jednou přirozeně zahynou a nahradí je sukcesně vyspělejší společenstvo rostlin, kde potřebu dusíku zabezpečí přirozený koloběh rozkládající se organické hmoty a lokální výtrusy živočichů. Viděl jsem na Korsice nádherné kopce porostlé velkými kaštanovníky, které na skalnatých horských úbočích plodí haldy jedlých plodů každou sezónu, a nikdo je tam nehnojí, kromě občasného trusu volně žijících zvířat.

Na našich dříve holých polích už nyní uplynulo několik let, na některé stromy které jsem sázel jako proutky už se dá vylézt, půda tmavne, začíná vonět po houbách a žít. Nemám vůbec čas ani úmysl intenzivně ji zlepšovat plošně na celých hektarech určených pro jedlé lesy, tvrdé sady a pastviny. Zlepšuji ji navážením hnojivých hmot pouze místně, konkrétním rostlinám, a většinu plochy nechávám na bedrech šikovnému koseném plevelu, který se mění postupně v pestrou kvetoucí louku. Příroda to dělá dobře a na nic se mne neptá. Nevadí mi, že jí to na vzdálenějších místech jde pomaleji, než tam, kde jsem navážel hnojivou hmotu na vozejku za autem. organická hmota se stále tvoří sama, žížaly i mikroorganismy se v klidu množí – dávám tomuto procesu prostor fungovat. Družstevní chemická hnojiva (dle ředkví) po dvou letech opravdu zmizela, záhony jsme si stejně raději v počátku udělali vyvýšené, z dovezeného, ekologicky čistého koňského kompostu s menším přídavkem místní půdy.

Ať už máte hektar nebo malou zahrádku, vždycky je smysluplné věnovat prioritně svou energii a čas zúrodňování toho kousku půdu, který vás má nejvíce a co nejdříve živit – zeleninové záhony. Ty naše mají všechny dohromady zatím kolem 100m čtverečních, někomu stačí třeba 6m čtverečních, to je v podstatě jedno, princip je stejný. Další v pořadí důležitosti pro zlepšování půdy jsou místa kolem hlavních plodících stromů a keřů (ovoce všeho druhu, ořechy, kaštany…). Nejdříve jim třeba ochutíte něčím úrodnějším výsadbovou jámu a potom, když už rostou, můžete věnovat pozornost budování organické hmoty do půdy v širším radiusu od kmene. Lesní stromy jsou velmi odolné, rostou i v horší půdě, zvláště začnete-li těmi pionýrskými. Stačí mezi nimi kosit, přihrnovat k nim pokosenou hmotu jako mulč, a oni si najdou sami co potřebují. Jednou z nich bude padat hodně listí (pokud listí nepadá, přesvědčte se, jestli to není jehličnan) a vytvoří si vlastní humózně-lesní půdu i bez vás. V nově vysazeném lesním remízku tedy půdu nezlepšuji, jen jim první roky mulčuji. Kdybych měl neomezeně času a zdrojů, klidně bych půdu všemi metodami zlepšoval i tam, ale fakt to není nutné, nejste-li na holé skále nebo na poušti. Místo, kde není žádoucí půdu zlepšovat a hnojit, je květnatá louka. Té se dobře daří na chudé půdě, dokonce čím extrémnější stanoviště (sucho, vlhko, písek), tím je pestřejší a zajímavější z hlediska druhového složení. Takže louka se jen kosí, a stává se zdrojem živin pro stromy, protože seno se musí shrabat a odvézt, a využijeme ho nejlépe jako mulč u dřevin (na záhonech by se z něj mohly semenit nežádoucí rostliny). Kdo má býložravá zvířata, prožene ho nejprve jejich zažívacím traktem a získá hnojivý hnůj, který uvítají stromy i záhony.

Toto celé o čem píšu, je počátek cesty k půdě, která se jednou, až bude hodně živá, začne hnojit sama.
Tato cesta není lehká a může trvat celý náš život, možná i déle. Ale stojí zato se na ní vydat, protože i ta samotná cesta je úžasný cíl. A rozhodně už na ni nikdy nepustíme traktory, kombajny a vzdělané lidi, kteří vidí jen čísla, procenta, zisky a dotace, aniž by uměli a chtěli vytvářet uklidňující vůni humusu.