(Ne)řez ovocných stromů

(Ne)řez ovocných stromů
(Ne)řez ovocných stromů

Ovocné stromy lze pěstovat mnoha způsoby. I v permakultuře je v některých knihách doporučováno pěstovat při nedostatku prostoru ovoce na různě tvarovaných zákrscích, pnout stromy podél zdí, vyvazovat na ploty a opory atd. Osobně to nedělám a ani nedoporučuji, ale je to možnost. Připadá mi to pracné a je to snaha udělat ze stromu něco jiného, než to doopravdy je. Myslím, že se dá vždy raději pěstovat jiný druh plodiny vyhovující rozměrem místu, nebo si pořídit větší pozemek.

(Ne)řez ovocných stromů

Stromy by neměly doplácet na náš životní styl a´la sardinky. Upozorňuji tedy, že následující názory jsou mé osobní a nejsou v současné době sdíleny všemi permakulturisty, ovocnáři, jinými autoritami… ehm, no ale Bůh se přidal na mou stranu. Říkal, že prý stvořil každý strom tak, aby mohl růst sám. A kdo by se s ním chtěl hádat, že? Uznávám, že současné ovocné stromy nejsou původní záležitost. Byly stovky let šlechtěny pro vyšší úrodu, lepší chuť, jiný vzrůst, jsou už stovky let (občas nebo stále) roubovány na nějakou podnož aby se zachovala odrůda atd. Už to vše naznačuje, že jsme je učinili do jisté míry závislými na naší péči – i když by mohla být mnohem menší a méně škodlivá, než obvykle je.

Šlechtěné odrůdy si nevybojují své místo na okraji lesa jako jejich divocí předchůdci. Potřebují, aby je člověk vysadil tam, kde budou mít prostor bez konkurence větších stromů, dostatek slunce, vhodné klima, chráněnou polohu před větry a úrodnou půdu. To vše mi připadá už dost věcí, které pro ně můžeme (musíme) udělat. Zbytek bych nechal na ně.

Strom je živá bytost jako člověk. Lidské dítě také potřebuje rodičovskou péči, ale zároveň tato péče má mít své hranice, aby nebyla násilná, manipulativní, vyděračská a narušující přirozený vývoj. Živým tvorům lze pomáhat, ale ze předpokladu, že zároveň s pomocí nabízíme i volnost bez omezování jejich kreativity a bez přehnané péče, aby z nich nevyrostl pokřivený, nesamostatný a trvale poškozený jedinec. Důvodem k řezu prý je to, že když dobře nezaložíme korunu, bude příliš hustá, větve si budou stínit, mohou se pod tíhou neobvykle velkých plodů lámat, nebo v příliš husté koruně zahnívat, trpět chorobami a nedozrávat. Třešničkou na dortu je ovšem fakt, že přesně tohle se většině stromům děje jen kvůli řezu.

Strom má své genetické předpoklady, se kterými je zbytečné bojovat. Strom který chce vyrůst do výšky 10 metrů je nesmysl nějak omezovat v růstu, stejně jako nepřinutíme trpaslíka vyrůst ještě o metr. Strom to má tak pevně zapsané ve svém DNA, že žádná pilka to z něj nevytluče. Když uříznete stromu terminál (špičku), tak ji nahradí tou nejvyšší větví která se napřímí, nebo vyžene jiný terminál z nejvyššího pupenu. Chce být vysoký tak, jak má ve svém programu. Pravidelný řez mu způsobí takový stres a chaos, že se rozhodne nasadit všechny síly a vyrůst za každou cenu. Výhonům které v této zoufalé snaze vystřeluje ze své koruny vzhůru říkáme vlky. A co s nimi lidé dělají? Stříhají je. Chudák strom, v tu chvíli jediná moudrá bytost mezi šílenci, nemá na vybranou a bojuje jak může, dokud ho neskolí hniloba a houbové choroby, které do jeho těla pronikají četnými řeznými ranami.

Strom má v genech zakódovanou nejen ideální výšku a šířku své koruny, ale i její tvar, rozložení větví a množství plodů, které je pro něj ideální. Proto je již od semínka pro svůj celý život vybaven vším co potřebuje. Po pilkách ani nůžkách se nikdy nesháněl, nepotřebuje je.

Velkým podrazem pro dnešní ovocné stromy je roubování na vegetativně množené zakrsající podnože. Strom sice má své geny a touhu po ideální velikosti, ale zahradník poroučející větru i dešti ho naroubuje na slabou podnož. Strom, který ke své velkolepé koruně potřebuje mít i velkolepou a silnou základnu, najednou dostane slaboučké kořeny a neduživou spodní část kmínku. Jako kdybyste olympijskému atletovi vzali jeho nohy a implantovali mu nohy trpasličího důchodce. Horní část koruny nemůže růst, když jí kořeny nedávají dostatek živin a síly. Strom už nemůže být ta celistvá, harmonická bytost, energetický zářič a zprostředkovatel energií mezi nebem a zemí. Je ochrnutý, zmrzačený a zbývá mu jen pár let života.

Stromy na zakrsajících podnožích se dožívají maximálně dvacet let, pak nastává fáze odumírání. Některé podnože jsou ještě více trpasličí, na nich strom žije jen deset, nebo i pět let. Zůstane malý, brzy plodí (ze zoufalství, aby zachoval svůj rod), vejde se i do malé zahrádky, ale není to šťastný život. Ani pro jeho majitele. Harmonická koruna se nekoná, větve rostou divně, strom je často nemocný a pohled na něj duši člověka nepotěší.